Důvodem pro předčasný zánik stromu, nejen ovocného, bývá buď jeho mechanická nestabilita, nebo postupné chřadnutí z důvodu nízké intenzity fotosyntézy malých listů na starém dřevě, kdy se strom vlastně pomalu dusí. Většinou je to kombinace obou těchto příčin, resp. méně výkonné listy hrají v procesu stárnutí zásadnější roli, protože způsobí předčasný zánik stromu i v případě že k žádnému rozpadu stromu nedojde. Tak jako tak, oběma příčinám můžeme zdatně čelit správně provedeným řezovým zásahem.

Jak tedy?

Upravujeme vždy růstové poměry celého stromu, ne pouze některé části. Strom v přirozeném vývoji postupně dává víc energie do výše položených částí koruny. My se snažíme řezem bojovat proti tomuto přirozenému procesu, a tedy potlačujeme horní větve konkurující těm spodním. Samozřejmě respektujeme růstové zvláštnosti stromu. Vždy pozorně sledujeme, do kterých větví už strom nedává moc životní síly, a ty přednostně odstraňujeme. Určitě není dobré násilím přetínat dráhy, kde energie naplno proudí.

Platí pravidlo, že spodní větev, pokavad je aspoň trochu perspektivní, má přednost před výše položenou konkurencí. Chybně uřezaná větev ve spodní části stromu nám už totiž nikdy nenaroste. Jeden z problému u neudržovaných stromů je ten, že zastíněné spodní větve chřadnou a vznikají tzv. hluchá místa…  Nahoře tedy zakracujeme více než dole, kde děláme spíše jen průklest. Zásadně sesazujeme větve na mladší, výhodně položenou odnož.

Co je dost důležité, je doba zmlazovacího řezu. Pokud máme možnost si vybrat, volíme únor, či začátek března, kdy už nehrozí větší mrazy. U jádrovin se není třeba obávat ani řezu třeba už v prosinci, když zrovna nemrzne. Hlavně v případě stromů, které už vůbec nepřirůstají, je důležité, aby zmlazovací zákrok byl proveden ještě před tím, než se strom začne probouzet a začne v něm kolovat míza. Kdybychom řezali až třeba někdy v dubnu, odstranili bychom s větvemi i velkou část asimilátových reserv,  a  následný růst by nebyl tak vitální, stejně jako by se neprobudilo tolik spících pupenů.

U peckovin potom provádíme řez až v období před květem či v květu, u třešní je výhodný řez i během sklizně. Není od věci si větve takříkajíc předřezat ještě před probuzením stromu, právě z důvodu abychom neodstraňovali zmíněné asimilátové rezervy. Ovšem konečný řez je důležité dělat až ve vegetačním období, tedy v květu a i při něm používáme na kritických místech, tedy v rozvětvení, když chceme sesadit starší výhon na mladší tenčí odbočku, řez na tzv. Zahnův pahýl, tedy aktivní čípek, který odstraňujeme až v dalších letech, když ona odbočka dostatečně zesílí. U peckovin je obzvláště důležité nedělat velké řezné rány a i ty malé je lépe zatřít voskem. Rovněž je důležité vědět, že přestárlé stromy ať už třešní či slív nejdou efektivně zmladit.

Nejčastější chyby, které se běžně při ošetřování stromů dělají:

1.    Příliš radikální zmlazovací řez – sesazení na pouhé torzo: Následkem vzniklé nerovnováhy mezi kořeny a nadzemní části, strom sice bohatě obrazí prakticky ze všech spících pupenů, bohužel ani tyto bujné výhony zdaleka nemohou přitáhnout tolik energie, aby tato proudila v celém objemu kosterní větve. Spodní polovina větve začne postupně schnout, a ono prosychání postupuje dál ke kmeni. V delším horizontu může nastat invaze dřevokazných hub a celkově se strom stává mechanicky nestabilní, je mnohem větší pravděpodobnost, že se rozláme. Kromě zničeného zdravotního stavu je nevýhodou neuváženého zmlazení samozřejmě ztráta úrody minimálně po dobu dvou let.

2.    Odstranění terminálu (hlavního vrcholového výhonu) a vznik duté koruny: Velice často vídaný jev. Následkem ztráty terminálu, který působí dominantně na podřízené větve, strom ztratí jakýkoliv růstový řád. Vyrazí spousta kolmo rostoucích výhonů, které ho chtějí nahradit. Pokavad ošetřujeme podobně sesazený strom, je nutno tyhle bajonety postupně odstranit, protože vzhledem k nevyhovujícímu směru růstu se nedají použít pro zmlazení kosterních větví. Odstranění bajonetů je leckdy vhodné rozložit do dvou let, pokavad by hrozil vznik delších hluchých partií na kosterních větvích. Ty, které případně necháme, je ale vhodné sesadit. Odstranění terminálu má ještě další negativní význam a to vznik tzv. bazénku, dole v duté koruně. I při sebelepším zatření řezné rány, není možné očekávat v delším horizontu, že rána nezačne vyhnívat. Stéká tam totiž voda z velké části objemu stromu.

3.    Vyholování kosterních větví: rovněž častá chyba. Místo toho, aby se páky na kosterních větvích snížily sesazením na mladší odnož, nesmyslně se odstraní právě ony mladší větve a páka zůstane víceméně totožná. Plodnost se stěhuje absolutně jen na obvod koruny, tyto stromy je možno sklidit prakticky jen setřepáním.

4.    Nechávání pahýlů: Velice častá chyba. Pokavad necháme neaktivní, tedy suchý pahýl, rána se nemůže zacelovat, dřevo začne postupně prosychat a nekróza postupuje dál do kmene. Při nápravném řezu je leckdy kalus (pozn. hojivé pletivo, tvoří se při regeneraci ran po odříznutí větví) na části řezu neaktivní, rána se tedy zaceluje mnohem pomaleji a nerovnoměrněji. Stejný efekt jako nechávání pahýlů mají i suché větve v neudržovaném stromu, prosychání postupuje do kmene či kosterní větve. Platí pravidlo tzv. řezu na větevní kroužek, případně i lehce pod ním, kdy roztřepené okraje ran je dobré zahladit zahradnickou žabkou. Při správně udržovaném stromu by, vzhledem k rovnoměrnému toku energie, nikdy nemělo dojít k uschnutí nějaké větve.

5.    Problematika zlámaných větví: nemá ani tak souvislost se špatnou údržbou, jako s neúdržbou. Neuřezaný konec větve může tvořit bariéru v odtoku vody, v horizontu několika let může dojít k prohnívání do kosterní větve. Jedná se o častou a zcela zbytečnou příčinu snížení mechanické odolnosti mnoha stromů.

Autor: Ondřej Dovala